Cestopis

KUALA LUMPUR

  

Do Kuala Lumpur přilétáme v pozdních večerních hodinách. Po zkušenostech z cest po Asii čekáme fronty turistů, mírný zmatek, neschopnost se orientovat a něco na stupnici od nezájmu až po přehnaný zájem imigračních úředníků. Vše probíhá bez jediného zádrhelu a velice rychle. Malajsie je vyspělá země. Letiště je přehledné a dobře značené. Mezi jednotlivými terminály projíždí zdarma vláček a vy nemáte kam zabloudit. Vyspělost, která se nám před odletem jevila jako nevýhoda, mi po téměř dvou dnech na cestě ani trochu nevadí. V letištní hale po odbavení máme menší problém s nalezením vhodné dopravy do města. Víme, že zde jezdí i veřejná doprava, ale jsme tak unavení a vyčerpaní a navíc je dost pozdě, tak si objednáváme taxi za fixní cenu do Čínského města. (Možnosti dopravy z KLIA letiště do centra města i dalšími směry jsou k nalezení včetně cen na http://www.klia.com.my/, v rubrice Transportation). Kupon na taxi kupujeme u přepážky taxíků přímo na letišti a pak už jenom čekáme na číslo našeho auta, kde už nic neplatíme. Cena se liší podle toho jestli jde o jednoduché budget taxi anebo luxusnější možnosti. Žádné handrkování o cenu, žádná překvapení na konci cesty. Náš řidič nás po asi 50 minutách vysazuje v půlnočním Kuala Lumpur, v China Town, v místě, kde jsou údajně možnosti nejlevnějšího ubytování pro baťůžkáře. Taháme unavená těla tropickým dusnem, proplouváme mezi opilými a zdrogovanými Indonésany a Číňany, kloužeme na poloshnilém ovoci úplně udolaní cestou a při pohledu na okolí pevně svíráme vše, co jsme měli doteď jen ledabyle pověšené na těle. Je pozdě a my nalézáme guesthouse (dále také GH) přímo u reggae baru, ve kterém jediném to ještě doopravdy žije. Nemáme moc možností, protože v předchozím bylo úplně plno, i když v tomto to vypadá velmi, ale velmi malajsky. Pokoje jsou tmavé kobky, vše se rozpadá, ale odradí nás jen ten hluk z místního baru. Jdeme tedy dál a hasíme žízeň v 7-Eleven poté, co se dostaneme dovnitř překračujíc nějakou před dveřmi ležící osobu. Jsme tu jediní. Ceny jsou vyšší než jsme očekávali, asi jsem neměla vycházet z těch thajských. Za 1,5l vody platíme skoro 20,- korun a tak to bylo celou dobu. Přicházíme do dalšího zařízení k přespání (Wheeler´s GH). Mají volno v dormitory, ale spí tam také personál. A vše muži. Tak to ne. Malajsie nás nevítá příliš vlídně. Chce se mi strašně spát. Vracíme se tmou do „reggae penzionu“ (Backpacker´s Traveller´s Lodge). Majitel je očividně rád, chce nám snížit cenu, pokud zůstaneme alespoň dvě noci. Nám to jako až tak skvělý nápad nepřijde. Dává nám k ceně také deky a já se ptám spíš na tu snídani, kterou avizuje na ručně napsaném plakátku nad recepcí. Ale kýve hlavou, že snídaně prý ne, tak nevím. Musíme se spokojit jenom s tou dekou. Bereme pro jistotu dražší pokoj s koupelnou místo původního levného se sprchou až ve třetím patře. Vzrušení už bylo dost.

Rychle sprcha, zpráva domů a jdeme se vyspat z migrény.

 

CAMERON HIGHLANDS

 

Ráno se budíme docela brzy po pěti hodinách polobdění. Z ulice se k nám vtírá příšerný rámus. Celou noc jsme se bezvýchodně převalovali zboka nabok a tloukli nohama do kovové pelestě postele. Deka nestačila ochránit naše evropská těla před nájezdy místních komárů. Moskytiéru to tady nevidělo, ale přesto jsme celkem dobře naladěni. Čekají nás tři týdny poznávání dalších místních obyčejů a obličejů. Jsme připraveni na všechno. Balíme a rozhodujeme nezdržovat se v Kuala Lumpur ani o den déle. Chceme jet do přírody, za čajem, za pralesem, za vodopády….Jedeme do hor. Do Cameron Highlands. Rychle opouštíme naši noclehárnu plnou zvuků, ale ulice China Town téměř nepoznáváme. Všude jsou stánky, mumraj a pohyb, svítí sluníčko, nad hlavou se nám pohupují lampióny, někdo mi vnucuje kabelku, pak peněženku, pak tričko, pak boty, pak hodinky, pak deštník, pak koberec, pak rtěnku, pak klobouk, pak malajské ringgity….Špínu a podivná individua včerejší noci přikryl dav proudících Číňanů a všudypřítomní stánkaři. Pokukuji po ovoci, ale žaludek nás vede do první levné čínské restaurace s výhledem na ulici (Restoran Kiew Yee Baru). S překvapením zjišťujeme, že jsme zase u penzionu, kde jsme se v noci pokoušeli o spánek, ale mysleli jsme si, že jsme někde úplně jinde. Jsem zvědavá, jestli i při cestě na autobusové nádraží bude na konci hledání opět naše ponuré noční útočiště. Jídlo je na váhu. Máme obrovský hlad, ale dost malý rozpočet, nevíme, jak to tu chodí. Vlastně, kolik to tu stojí. Bohužel podstatná otázka, se kterou jsme u čínské šéfové podniku (jinak velmi příjemné) vůbec neuspěli. Záleží totiž na jídle, které si vyberete, zní odpověď. Velmi diplomatické a velmi obchodní :-). Jsme v malajské Číně. Způsobí to, že si nabíráme pouze dětské a pouze skromné porce, přestože čínská jídla v hrncích vypadají docela lákavě. Ale cena je přijatelná, tak si ještě trochu přidáváme. Měníme penízky za příjemnější kurz než na letišti a místní nám pomáhají s navigací na autobusové nádraží. Lituji, že jsem si nevzala ze všeho jenom jeden kus oblečení a v předklonu pod tíhou báglu vyhlížím pověstný autobusák. Cesta od China Town není komplikovaná a je to naštěstí blízko. Daří se tu zřejmě pofiderním kšeftům a jako kolem všech nádraží na světě, i zde se shromažďuje ta největší „elita“ budící hrůzu. Alespoň poznáváme, že jsme na místě. Nevíme, kde je vchod, východ, pokladny…nikdo na nás moc nereaguje, tak pokračujeme za sluchem a tam, kde je ten největší rámus, vylézáme. Z každé strany se ozývají zvolání nervózních prodejců, všude se motají lidé, místy je to neprůchozí, pořád nám někdo něco nabízí. Ptát se moc nemá význam. Pravděpodobnost, že se zeptáte nadháněče, je téměř stoprocentní, ale následné odmítnutí jeho nabídky končí nadávkami a agresí. I když jeho společnost jede úplně opačným směrem, stupeň nervozity a stresu je zde tak veliký, že neujdete přinejmenším probodávajícím pohledům. Hierarchii nádražní mafie (komu, co patří; kdo zde nabízí; kdo zde prodává; kdo inkasuje) jsme za celou naši cestu nepochopili. Ale na všech větších nádražích to bylo úplně stejné. Rvačka o cestující, čekání na spoj, o kterém se neví, kdy přijede. A naštvaní byli úplně všichni. Zázrakem si nás našla paní, dostala z nás „Cameron Highlands“, nabídla nám V.I.P. cenu za V.I.P. autobus (ani jsem o té ceně nepřemýšlela, tolik jsem chtěla z toho ďáblova chřtánu vypadnout), prodala nám lístky, v hypnóze si nás odvedla k nástupišti, vůbec nás nemusela přemlouvat a ještě jsme jí za to moc poděkovali. Utíráme si pot a míříme do Tanah Rata v Cameron Highlands. V autobuse sedí několik dalších bílých obětí. Líbí se nám, že nádraží, které právě opouštíme, má jméno Puduraya. Jsou tedy jenom dvě možnosti, překládáme si to po svém: buď, když ten var přežijete, půjdete rovnou do ráje anebo je toto místo odrazovým můstkem pro cesty do zatím nepoznaných rájů pozemských. Věříme v to druhé. Koukáme z okénka, koukáme na barevné závěsy na oknech, koukám, že sedím na žvýkačce, koukám, že na mém místě někdo asi tak před týdnem zcela jistě žaludečně nezvládl cestu, koukáme na lidi, na místní, na turisty, koukáme na sebe, že jsme dva blázni, koukáme a usínáme. Občas otevřu oko a vždy spatřím to samé. Plantáže palem. Tak se probouzím až na začátku pralesa.

Večer jsme na místě. Začíná se stmívat. Po klikatění se v autobuse do horského střediska se celkem rádi ochlazujeme zdejším klimatem. Je tu o poznání chladněji. Nabývám dojmu, že v Malajsii, když si někam koupíte lístek, tak tam opravdu dojedete. Zavzpomínám na Indii. Žádná past se nekoná a v Tanah Rata už na nás čekají místní džípy, aby si nás rozebrali do volných guesthousů. Kultivovaný a velmi dobře anglicky mluvící personál nám ukazuje prospekty a vyhovuje nám i cena. Rozhodneme se využít jejich nabídky, přestože to na cestách většinou neděláme a odjíždíme do Father´s GH na kopci. Levný je volný už jenom jeden pokoj, rychle ho obsazujeme a odcházíme do tmy na večerní hmyzí koncert. Je tu báječný klid, žádné zvuky civilizace. To ještě netušíme, že je to jedno z posledních klidných míst před návratem domů. 

V Cameron Highlands jsme výlety, potulováním se dvěmi ulicemi města, prvním seznamováním se s Bahasa Malaysia (malajština) a pozorováním místní komunity Malajců, Indů, Číňanů…..strávili necelé tři dny. Doteď si myslíme, že to bohatě stačí. Pokud jste šťastnými majiteli průvodce Lonely Planet, budete vědět, že zde začíná několik stezek pralesem. V každém GH najdete velkou mapu těchto tras, kterou si můžete uložit do své kamery; i možnost objednat si průvodce. Živého průvodce. Na některé stezky se průvodce skutečně doporučuje, my jsme šli vlastní cestou. Pokud budete jako my unavení dopravováním se mezi Evropou a Asií, můžete využít na začátek krátkou stezku č. 4 k vodopádu, ale literatura se vůbec nemýlí, že se jedná o veliké smetiště blízko vesnice a je to smutný pohled. Pak je lepší otočit pohled do kytek a to nám zas vrátilo úsměv. Líbila se nám stezka č. 9 pralesem (Je lepší začít dopoledne, my jsme si nechali jen odpoledne a měli jsme co dělat, možná také proto, že jsme byli v Malajsii teprve třetí den a zdálo se nám, že musíme vyfotit úplně všechno.) a pak po silnici doleva a nahoru, nahoru a pořád nahoru k čajovým plantážím a k BOH Tea Factory. Cesta pralesem byla bezpečná, i když místy trochu úzká. Míjeli jsme vodopády, výhledy na pěstitele zeleniny a kopečky s políčky a střídali to pevným sevřením a stínem tropického rostlinstva hluboce zakousnutí do nádherné vegetace. Z Tanah Rata vede ke stezce silnice, ale nenechte se zmýlit. V pravou chvíli musíte ze silnice odbočit doprava, abyste se na stezku napojili. My jsme tu pravou chvíli nějakou dobu hledali a v pěkném parnu jsme se procházeli silnicí nahoru a dolů. Odbočka je ale někde mezi školou a policejní stanicí a teprve za místní nemocnicí. Moc ráda bych vám to ukázala osobně. Ptejte se místních.

BOH Tea Factory a celá oblast pěstování čaje by vám mohla udělat radost. Nejedná se o čaj první kvality, spíše převážně čaj černý, ale místo je to hezké, klidné a fotogenické. Dát si nahoře u továrny čaj je příjemným rituálem, a to i v případě, že máte rozmazlený čajový jazýček a čaj vám nebude chutnat. Asi v poslední třetině cesty tam jsme  před cílem stopli náklaďák a odvezli se na korbě, dolů jsme jeli taxi, čímž jsme si cestu zkrátili, abychom nebrouzdali pralesem potmě.

Do Cameron High. si berte svetry. Přes den bylo nádherné vedro, v noci jsme v posteli klepali kosu i v zimních bundách a nešlo to nijak zvrátit. Měli jsme pokojíček s takovými skleněnými mřížkami na okně, které se nedali zavřít a jimi  proudil chlad, jaký známe z našich hor. Bŕŕŕ.

 

SMĚR LUMUT

 

V průvodci píšou, že z Tanah Rata jede autobus do Lumutu, odkud vyplouvá trajekt na ostrov Pulau Pangkor na západním pobřeží Malajsie. K moři moc chceme a pro krátkost času naší cesty vybíráme nejdostupnější, nejbližší a na západním pobřeží položený ostrůvek. Rádi bychom spíše na východní pobřeží, které údajně není tolik civilizované a  přeturistované, ale mělo by tam být teď období monzunů a nechceme riskovat, že nám to s mořem letos vůbec nevyjde. Také je to docela daleko a my se už vidíme v té obrovské horké vaně. Počítáme, že už dnes se s mořem setkáme. Vstáváme proto brzy ráno, ale čím víc času máme, tím víc komplikací to zřejmě přináší. Zaprvé zjišťujeme, že autobus, na který jsme se byli včera ptát na nádraží, je plný. Zadruhé žádný přímý autobus do Lumutu odtud nejezdí. Musíme tedy do Ipohu a tam přestoupit na jiný do Lumutu. Do Ipohu je, jak už víme, vyprodaný a jede prý ještě nějaký další s jinou společností, ale prodejci si nás vzájemně posílají mezi jedinými dvěma okénky na nádraží. Tuto hru jsme nepochopili, protože nakonec nám jeden z nich vypíše poslední dva lístky do Ipohu na autobus, který odjíždí asi za dvě minuty a my nasedáme. V Ipohu se zmatek opakuje. Je zde mnohem větší nádraží, v nádražní hale poměrně hodně okének různých společností a destinací. Přestože velice rychle najdeme tu správnou přepážku a kupujeme lístek na bus, který jede asi za hodinu, prodejce nám neumí sdělit číslo nástupiště a říká, ať přijdeme krátce před odjezdem. V indické restauraci za nádražím objednáváme výborné tandori kuře, placky, džusy s ledem (led jsme po celou dobu neobcházeli a nic nám nebylo) a odcházíme znovu k naší přepážce. Asi hodinu se nic neděje, pak asi další hodinu se nic neděje, kromě toho, že se pořád ptám na to samé. Místní, co si kupovali lístky před námi, už dávno někam odjeli, my máme lístky pořád na ten autobus, co odjížděl před dvěma hodinami. Naprosto neznalí místních poměrů, s jedinou odpovědí na naše napjaté dotazy: “čekejte“, čekáme. Jsou chvíle, kdy vám nezbývá nic jiného a je to dobrý trénink důvěry, pokory a vlastně také nevyhnutelnost spolehnout se na někoho, o kom si tajně myslíte, že spoléhat se na něj je ta největší hloupost, jakou můžete udělat. Asi po dvou hodinách nás hubený a drobný Malajec, kterého v davu každou chvíli ztrácíme, konečně odvádí na nástupiště a my vyrážíme směr Lumut. Moře se přiblížilo. Zdá se mi, že se mi pár kapek slané vody roztříštilo na obličeji. V Lumutu jsme pozdě odpoledne. V autobuse jsem zapomněla mikinu a protože mám pocit, že nemám sedací sval, tak zřejmě i ten. Přístav, odkud odjíždějí trajekty, je kousek od nádraží. Překvapeně zjišťujeme, že je zde nějak podezřele cestujících. Lodě jsou plné k prasknutí. Všude hodují malajské a čínské rodiny, které se pak snaží nalodit i s kvartýrem, domácími zvířaty a velikými bedýnkami jídla, dělobuchů  a námi nepoznaných slavnostních předmětů. Začínají oslavy Čínského nového roku a víc než týden školních prázdnin. Vybrali jsme si pro rekreaci na ostrově tu „nejlepší“ možnou dobu. Státní svátky. Dostala jsem strategický nápad přespat v Lumutu jednu noc a jet na ostrov až úplně prvním trajektem ráno někdy kolem sedmé. Budeme mít celé dopoledne na nalezení ubytování, určitě se někdo v průběhu soboty odstěhuje a my nezůstaneme napospas přílivu a toulavým psům na pláži. Jsem na svoje strategické myšlení patřičně hrdá. V sobotu ráno ale z mého sebevědomí zůstává jen pramálo. Lumut je celkem příjemné městečko, téměř nezajímavé. První hotel, který vybíráme, je hned naproti nádraží. Na recepci není ani noha, tak chvíli čekáme. Když ani za deset minut nikdo nepřichází, zkoušíme všechny kliky dveří a všechny pokoje hotelu. V jednom velice tmavém bez oken je otevřeno, tak tam strčím hlavu, ale vůbec nic nevidím. Slyšíme jenom hlasité chŕŕŕ a v šeru nakonec spatřujeme postavu ležící na zemi. Dvakrát se pokouším hlasitě zakašlat a pak řeknu důrazné: „Hello“, hm….nic. „Hello!“ Malajci mají tvrdý spánek a recepční zřejmě přehřátí. Odcházíme. Jako další přijatelnou možnost popisuje Lonely Planet čínský hotel Phin Lum Hooi ne příliš daleko odsud, s milým personálem a velmi nízkou cenou. Těšíme se, popis nám vyhovuje. Chvíli bloudíme vedrem než nás odchytne bezzubý Číňan středního věku, jestli hledáme ubytování. Vede nás přímo tam, kam jsme chtěli. Osud?! Takové štěstí. Večer však začínáme tušit, že toto ubytování bude velice podobné atmosféře bezzubého úsměvu majitele. Naše cela je prostorná místnost s velmi vysokým stropem, plechovými zdmi, které nekončí u stropu, ale někde v půli cesty k němu a to ještě mříží. Jsme tak od všech dalších pokojů oddělení pouze opticky. Působí to celé skutečně jako zchátralá věznice dvacet let mimo provoz. Čínská rodina je velice uctivá a zjevně mají radost, že jsme zavítali. My už tolik ne. Hledat další ubytování se nám už nechce. Zůstáváme. Z vedlejšího pokoje se k nám nese cigaretový kouř a dívčí chichotání. Dveře jsou pootevřené, tak vidíme dívenky ve věku asi 16 let ve společnosti zde ubytovaného muže. Pubertální Malajky z lycea se zřejmě stavily na cestě ze školy. Když vykouknu podruhé, vidím už jen dvě zahalené postavičky, vlasy pečlivě zakryté šátkem, sešit pod paží a korán pod druhou, jak odcházejí z hotelu do ulic města. Dvě tváře islámu? V ulicích se začíná slavit a stmívat. Konzumujeme chutě, pachy, vůně, jídlo a pití, kávu a čaj. Díváme se na moře, na přístav a na lodě. Nacházíme mešitu, ve které se právě odehrává bohoslužba. Na zdi uvnitř svítí veliká světelná tabule s čísly modliteb nebo súr…Nerozumíme tomu. Technický doprovod jaký u nás máme například v bance, když čekáme na zablikání našeho pořadového čísla na tabuli, nás rozesmál. Cestou do hotelu potkáváme v parku rozjíždějící se karaoke, židle a stoly pod širým nebem s obsluhou a různě kvalitní výkony. První tři Malajci zpívali opravdu moc hezky. Máme zde už svoje favority. Zůstáváme asi 2 hodiny a pak jdeme spát. Nespíme však do rána. Z vedlejších pokojů k nám proudí mřížemi nejrozmanitější zvuky, pod okny se celou noc prohánějí motorky a každou chvíli nás vytrhnou ze spánku do šoku, komáři koušou a začíná tak dvacetidenní maratón v překonávání sebe sama a totální frustrace z nemožnosti usnout.

 

PULAU PANGKOR

  

Na nástupišti trajektů jsme skoro o hodinu dříve před odjezdem první lodě. Nemohli jsme se dočkat až zamáváme našemu „hotelu“ a ještě za tmy jsme vzali nohy na ramena. Je nám líto čínských hostitelů, protože byli na nás milí a dovolili nám procházet a nahlížet do jejich obývacího pokoje se spoustou světniček utopených v naftalínovém oparu. Vůbec úroveň bydlení je zde trochu neúměrná tomu, že před domem, který má svůj nejlepší věk dávno za sebou, pak stojí auto za tři miliony a uvnitř na vás všechno padá a přímo křičí nevkusem a zchátralostí. Ani mi to nevadí, jen pak nechápu ten kontrast. Zřejmě jiné priority.

Ve frontě na loď už stojí desítky domorodců. Počet od včerejška se vůbec nezměnil. Celou noc přijížděly do města auta s oslavujícími rodinami. V Lumutu nikdo zůstat nechtěl. Všichni jedeme na ostrov. Kdyby alespoň pár lidí, pár lidí jelo opačným směrem. Jsme příšerně nevyspalí a začínáme tušit, jak to asi bude na ostrově vypadat. Zlaté čajové vrcholky. Cesta lodí je krásná, máme to pohupování moc rádi, díváme se z okénka, začíná se rozednívat, ale sluníčko zůstává schované za velikým šedými mraky. Jak se blížíme k ostrovu, vplouváme do veliké oblačnosti a vlastně celý ostrov je schovaný v tlustém dešťovém mraku podobném rozlité šedé tempeře. Prší a to značně zhoršuje naši depresi z nevyspaní a z vyhlídky na další blížící se nejistou noc. Necháváme se odvézt taxíkem na jednu z levných pláží Teluk Nipah. Je zde hlavní silnice souběžná s pláží, která vede v podstatě kolem celého ostrova a kde staví taxi, a pak dvě ulice na ni kolmé. Po obou stranách ulic jsou buď stánky nebo ubytovací zařízení a hotely. Obrázky filmu, na který se teď díváme, jsou víceméně jednotvárné: SORRY, FULL. Ptáme se všude. Vše obsazené. Ceny se v období víkendů zvedají dvojnásobně, v období svátků až trojnásobně. Malajci hodně cestují. Téměř všude tvoří hosty hotelů jak bílí turisté, tak místní. S tím jsme se v Asii dosud moc nesetkali a ani v těch nejlevnějších ubytovnách nebylo příliš domorodců. Tady je to jiné. Jiná životní úroveň? Jiná tradice? Na tom, že nemáme kde bydlet, to ale nic nemění. Pro jistotu rezervujeme guesthouse alespoň nazítřek. Někdo z bílých by měl odjíždět. V Malajsii se určitě vyplatí rezervovat si ubytování předem. V pláštěnkách odcházíme na pláž, abychom si vyhlídli nějakou rovinku na dnešní noc. Jsme promočení, sotva držíme oči otevřené, idyla moře se změnila tak trochu v nepohodlnou skvrnu, kterou nemůžete odstranit, aniž by vám neplula před okem sem a tam. Apaticky procházíme mezi všemi těmi dovádějícími dětmi a lidmi, kteří se v několika vrstvách oblečení koupou v moři a hledáme snídani s teplým čajem a ibalginem. Na restauracích upozorňují na zákaz vstupu, pokud je člověk mokrý. Jsme zmrholení i s pláštěnkama, tak váháme a klesáme na duchu nad dalším neúspěchem. Pak si všimneme Malajky v tlustých teplákách a tričku, jak kráčí ulicí a lije z ní proud slané vody a pochopíme, že ten zákaz neplatí zas tak moc pro nás. Sundáváme pláštěnky a za chvíli se léčíme smaženými vajíčky, máslem a džemem, kávou a ovocnými šejky. Vše, jak má být. Už je to lepší. Konečně si začínáme všímat i krás ostrova. Přestože ještě pořád máme na zádech každý asi patnáct kilo a nad hlavou jen nebe, jsme rádi, že jsme se mohli podívat až sem.

Pokud bychom si mohli vybrat podruhé, tento ostrov bychom asi vynechali. Může zde být příjemně v týdnu. Místní hoteliéři nás utěšovali tím, že v pracovních dnech je  klid a téměř nikdo sem nejezdí. Situace se otočí o 360° ve chvíli, kdy jsou nějaké prázdniny. Kolem celého ostrova je možnost ubytování, ale levné hotýlky najdete pouze na dvou plážích. S ubytováním to bylo tak, jak jsem už psala. První noc jsme nakonec sehnali jednu jedinou volnou dormitory společně se třemi příjemnými Francouzi a záchodem u hlavy. Dvoulůžkové bungalovy již byli plné malajské mládeže. Do rána to znělo ze všech stran jako na pouti. Rádio, přelaďování stanic, hlasité povídání, zpívání, televize, fotbal, vše na dvorku kolem nás. Ale zakazujte někomu něco, když je Nový rok. Druhou noc jsme se přestěhovali do Nizrah Camp-u. Velmi ležérní a reggae atmosféra, hezké bungalovy a chatičky, příjemná zahrada. Konečně. Jenže na zahradě se každou noc scházejí jak místní, tak turisté (je to jediné místo, které slouží jako zdejší bar), aby společně do rána pili. To jsme netušili. V noci je to tam jako spát uprostřed hospody a poslouchat hudební výkony opilých alternativců za doprovodu rozladěné kytary. Besame Mucho ve tři hodiny ráno v podání pisklavé Francouzsky, když jste nespali už tři noci, vám rozhodně nepřeji zažít. Byli jsme skutečně zoufalí. Pokud nepotřebujete k životu spánek a přejete si každou noc pařit, je vám dvacet a posloucháte Boba Marleyho, je to to správné místo pro vás. My jsme se ráno bez pozdravu odpotáceli do Mizam Resort-u téměř úplně na konci ulice a téměř úplně na konci se silami a místo daleko od pláže s okny otočenými do pralesa nám zachránilo život.

Tam, kde jsme setrvávali my, jsme s jídlem byli celkem spokojení, ale nikde se tu nedalo koupit ovoce, takže jsme si museli vystačit s nabídkou restaurací. Jednou jsme se nechali odvést i do přístaviště Pangkor Town,  s ovocem to bylo i zde docela špatné. Koupali jsme se každý den, pláže dál od hlavních ulic byly celkem liduprázdné a mě vyhovovali. Rozhodně se vyplatí okolí prozkoumat. Směrem na západ podél pobřeží jsou zajímavé skály, na které se dá dostat i z pevniny, pokud zrovna není večerní příliv a je to tam moc hezké. Skály jsou útočištěm překrásných krabů, ještěrek a dalších obyvatelů moře. Kolem pláže se na stromech shromaždují opice, jak už to tak bývá, a číhají na nestřeženou chvilku, jak ukořistit něco, co by vám pak v příštích dnech mohlo hodně chybět. Domníváme se, že se orientují spíše na jídlo, ale víme, že nepohrdnou ani kosmetikou, opalovacími krémy, tužkou na psaní a cestovním pasem. Jsme nejenom lidomilové, ale také lidoopomilové,  proto přišlo Jirkovi jeden den na pláži makaků líto a rozhodl se, že je zachrání před vymřením máslovými  sušenkami. Nic proti, ale makakové brzy pochopili tuto příležitost a slezli v hojném počtu, v hojnějším než byl právě v tu chvíli počet bílých turistů na pláži, jednoduše slezli na zem a začali si  nárokovat sušenky trochu nevychovaně. Zejména zdatný alfa samec se postavil na zadní a chvíli jsme nevěděli, kdo je zde pánem a komu sušenky vlastně patří. Zjistili jsme, že bude nejlepší, když odejdeme a sušenky nebudeme brát sebou. Koho jsme ale vzít měli, byl zatím nic netušící postarší anglický pár odpočívající na pláži několik metrů od nás a od opic. Zatímco my jsme odcházeli, makakové sušenky snědli a asi si pak ty Angličany spletli s námi….Hm…..Křičeli jsme sice Attention, monkey´s!,  ale varování přišlo pozdě a na řadu hůl. Dávejte pozor na skůtry, lodě, lodičky a další zábavné atrakce hojně využívané Malajci ke krácení volného času na pláži. Jezdí nebezpečně blízko břehu a leckdy nemají šanci spatřit plovoucího člověka. Malajci jsou jako děti a rádi riskují. Připadá jim to ohromně zábavné kličkovat mezi plavci a jet co nejrychleji a strašně u toho křičí, pískají a výskají.

Na ostrově je hezká a divoká příroda. A také trochu krvežíznivá. Jednou jsme podnikli výlet do pralesa, pro který se  doporučuje průvodce a skutečně jsme nebyli schopni v bujné vegetaci najít tu správnou stezku. Měla vést přes kopec k vodopádům. Po půl hodině jsme to s lítostí vzdali a šli raději do moře. Tato pralesní oblast byla mimořádně zamořená pijavicemi a klíšťaty. Byla to rychlovka a měli jsme jich za chvíli přisátých několik. Řekli jsme si, že se budeme šetřit na Taman Negaru a s pralesem jsme se na pár dnů rozloučili.

 

MELAKA

 

Protože nás popis v Lonely Planet opět zklamal a žádný přímý spoj z Lumutu do Melaky jsme nenašli, odjíždíme do Kuala Lumpur, kde budeme muset přesednout na jiný autobus. Docela  se nám daří a k večeru jsme po celodenní cestě a čekání na ty správné spoje konečně na nádraží v Melace. Od studenta v brejličkách dostáváme letáček propagující dobrý guesthouse nedaleko od centra. Jmenuje se Sunny´s Inn. Na letáčku je mapka i popis, jak se do centra dostaneme (autobus č. 17), tak už dál nepřemýšlíme a jdeme za jasným cílem. (Nechte se vysadit u Hotelu Equatorial, kde je regulérní autobusová zastávka.). Je to skutečně celkem příjemné ubytování. S hlukem z ulice jsme se už smířili a pomalu si zvykáme i na špunty do uší. Přes ulici směrem k městu je výborná čínská restaurace (nehledejte nic nóbl) s plastovými stoly na ulici a s množstvím hrnců, ze kterých si libovolně nabíráme a s jedním kýblem bílé rýže po celý den. Mají zde od smažených kuřat až po různé zeleninové přílohy, takže hodujeme a zapíjíme to kafem s kondenzovaným mlékem a ovocnými džusy. Restaurační rodina se na nás nefalšovaně usmívá. V Melace najdete množství všekulturních restaurací pestré palety chutí, ale my většinu času zůstáváme věrní naší čínské vývařovně. Poměrně nápadně se nám všude připomíná čínský nový rok. Z různých stran a v různou noční dobu zaznívají dělobuchy a petardy. Jdeme se tedy projít nočním městem. Ulicemi se pohybují rikšiové v nádherně kýčových svítících cyklopovozech, ti modernější to mají i s doprovodem hlasité hudby. Vede Boney M a pak malajské techno. Druhý den se necháváme zlákat krátkou projížďkou po řece Sungai Melaka, ale není zde vůbec nic k vidění. I tady nám k šplouchání hraje Rivers of Babylon. Další ráno se nese ve znamení poznávání přírodních krás okolí, protože se shodujeme, že město máme za sebou a je čas podniknout něco velkého J. V našem guesthousu dostáváme cenné rady o dopravě za koupáním na ostrov Pulau Besar a o tom, jak bezpečně dojet do pralesního parku a komplexu muzea malajské lidové architektury Taman Mini Malaysia. Vybíráme tu druhou možnost a z autobusového nádraží odjíždíme číslem 19 směr Ayer Keroh za malajskými domečky. Do Melaky se vracíme večer poté, co jsme si vyzkoušeli ležení a spaní v domech na kůlech téměř ze všech regionů Malajsie. Nejvíc jsme se zabydleli na Borneu.

Teprve na konci našeho pobytu v Melace objevujeme to, o čem jsme si mysleli, že jsme už nalezli a vůbec nechápeme, jak nám tato část mohla zůstat tak dlouhou dobu utajená. Čínské město a historické centrum, které z Melaky dělá perlu Malajsie a které způsobí, že se nám odsud vůbec, ale vůbec nechce.

Melaka je pobřežní město spojené se sousední Sumatrou Melackým průlivem. Po staletí sem přijížděli lodě dobyvatelů, cestovatelů, obchodníků, dobrodruhů i pirátů na cestě z Evropy na Dálný Východ. My zde teď reprezentujeme bílé Evropany, všechny ty Portugalce, Holanďany a Angličany, pro které se stala Melaka významným bodem v hledáčku jejich obchodních dalekohledů a kteří zde natrvalo otiskli šlépěje v podobě portugalské pevnosti, kostela sv. Pavla, radnice a dalších zejména sakrálních památek. Melaka nezůstala výhradně evropským středobodem. Odnepaměti zde sílila čínská komunita, která se tak, jako předtím, i dnes koncentruje v čínské čtvrti za řekou a je to skutečně kouzelná podívaná s neopakovatelnou atmosférou koloniálních domečků proměněných v čínském duchu feng – shui v nádhernou symbiózu několika kulturních vlivů. Tyto melacké Zlaté uličky nejsou díkybohu skanzenem, ale dodnes živým a obývaným organismem osvětleným tisíci lucerniček a lampionů držících stráž nad světskými obchody nočního trhu i posvátnem buddhistických, hinduistických, islámských a křesťanských chrámů. Historické město Melaky se v roce 2008 zapsalo na seznam památek UNESCO a v roce 2009 do srdcí dvou neznámých cestovatelů, kteří v něm nalezli zalíbení.

 

KUDY - KAM DO TAMAN NEGARA  (A JAK NE)

 

Taman Negara znamená v malajštině jednoduše národní park. Poslední delší parkoviště našich já před návratem do Kuala Lumpur a úplně první setkání v životě s bytostí starou 130 milionů let, které dnes říkáme národní, ale možná bychom jí měli říkat spíš rodní. Prastarý les, který patří mezi ty nejstarší na světě. Dřív než dopíšu tyto řádky, padne na mě dojetí, jaké nás prostoupilo, když jsme poprvé stáli úplně malincí v úplně velikém amfiteátru minulosti, přítomnosti a budoucnosti zároveň. Proto raději po pořádku.

Do národního parku je možné dostat se několika způsoby a pobývat ve více resortech, ale téměř vždy je přestupním místem město Jerantut, kam se můžete dopravit pravidelnými linkami například z Kuala Lumpur. Vyjíždíme z Melaky a jako obvykle, když jedeme my, je nutné jednou přestoupit a to v Temerloh. Lístky Melaka – Temerloh máme koupené už den předtím, protože jedou jen dva autobusy denně a nechceme riskovat, že bychom loď do parku nechytli včas. Vybíráme autobus velice brzy ráno. Na nádraží v Melace bdí jenom McDonald, tak poprvé v životě navštěvuji toto mně nesympatické zařízení (Omlouvám se všem příznivcům fastfoodu za vyhraněný názor.) zřejmě jako předznamení úplně jiného prvního životního setkání v ten den večer. Z Temerlohu jezdí autobusy do Jerantutu celkem pravidelně a trvá to asi další hodinu. Z Jerantutu je pak nutné dojet do vesnice Kampung Kuala Tembeling, kde staví lodě dopravující návštěvníky do parku k vesnici Kampung Kuala Tahan. V průvodci jsou popsané dvě možnosti dopravy: běžnou lodní dopravou po vlastní ose anebo organizovaně s cestovní kanceláří. Délka cesty je v obou případech stejná a záleží na hladině vody (2,5 – 3 hodiny), cena přepravy se o něco málo liší. Jsme rozhodnuti pro vlastní organizaci, ale v Jerantutu na nádraží zjišťujeme, že dle Lonely Planet poslední loď už nestíháme, tak asi musíme přespat a jet až ráno. Navíc nevíme, jak přesně se do Kuala Tembeling dopravit. Zkoušíme hledat nějaké možnosti a ignorovat dohazovače místní cestovní kanceláře, ale pak ho přece jenom pustíme ke slovu. Nabízí nám loď tam, kam chceme, ale protože čteme, že už odjela, bereme to jako léčku a propadáme nedůvěře. Upřednostňujeme možnost dopravit se do vesnice autobusem (Jerantut – Kampung Kuala Tahan, i to je možné) a cestovní agent nás odváží k hotelu, kde je kancelář. Nějakému šéfovi odbarvenému hennou nazrzavo vysvětlujeme vše zase od začátku. Barva jeho vlasů předurčuje odpoledne ve znamení ohně. …Že chceme jet autobusem a ne lodí, protože ta musela už dávno vyplout. Prostě je důležité trvat na svém a když ničemu nerozumíte, vědět sám vše nejlépe. Jsme překvapení, že nám pořád nabízí plavbu jako ten jeho poslíček. Loď údajně jede za 5 minut a také nám zdůrazňuje, že autobusem ano, ale až za dvě hodiny a pokud budou minimálně 4 pasažéři. Jsme rozčílení, protože jsme si mysleli, že autobus pojede hned a celkem určitě. Octli jsme se tak někde uprostřed města a dobrovolně se nechali odvést z nádraží, kde byla alespoň určitá šance někam se dopravit. Navíc lístky na loď je potřebné zaplatit tady, aniž bychom věděli, jestli nějaká loď vůbec existuje. Sedáme si na ulici a chce se nám strašně odejít. Je to zcela jistě léčka, uvažujeme logicky. I kdyby loď opravdu ještě nevyplula, jak ji můžeme dohonit za pět minut, když přístav je tak půl hoďky od města. Bezbranní volíme to nejméně logické řešení. Kupujeme lístky na loď, která podle Lonely Planet už před hodinou odjela, podle odjezdů cestovní kanceláře musela vyplout právě před chvílí. Našim zcela nečekaným rozhodnutím vyvoláme vlnu zmatku a nervozity. Šéf rezavý jako mravenec někam urgentně telefonuje, poslíček nakládá naše bágly, my dva nastupujeme do dodávky, kterou jsme sem přijeli a o které jsme nakonec vůbec neporozuměli, jestli jede opravdu do přístavu, do vesnice nebo nás vrátí tam, odkud jsme – na nádraží. Děj se vůle boží. Někam se řítíme šílenou rychlostí a doufáme, že za chvíli živí uvidíme řeku. Na naše velké překvapení zastavujeme u silnice hned za neznámým dálkovým autobusem. Nikdo jiný zde není. Náš řidič nám ukazuje, že teď už máme jít sami. Ptám se, kde je přístav. Ukazuje směrem před sebe. A to je jako kde? Ptám se, jestli půjde s námi. Je to otázka na místě. Čekáme nějakou garanci. Odpověď bych raději přeslechla. Bohužel nepůjde. Ptám se tedy, jak daleko je to do přístavu. Prý asi 20 minut. Já to tušila. Zkásli prachy, teď nás nechají jít samotné k přívozu, který neexistuje a to můžeme být ještě rádi, že nás v této pustině neokradou. Snad. Držíme bágly a asi minutu vůbec nevíme, co dál.

Rozuzlení:

Pro všechny bázlivé cestovatele, kteří mají zkušenosti s prolhaností některých Indů, Thajců, Kambodžanů…. a kteří vědí, že nic není takové, jako na obrázku, že všechny cesty nevedou k cíli, ale tam, kde má místní človíček právě obchodní zájem, že cestovní kanceláře vždy natáhnou a okradou bílé bohaté hlupáky, že svět je jedna velká lež a my jen oběti, které doplatili na svoji důvěřivost, lépe bezmocnost, ještě lépe neschopnost.

Cestovní kancelář se jmenovala NKS (http://www.taman-negara-nks.com/). Nabízela celkem kvalitní služby za přijatelné ceny od organizovaných výletů po pouhou dopravu do vysněného místa. Součástí kanceláře byla jídelna, kde jste se mohli na své cestě najíst, a kterou jsme si v zápalu právě prožívaného hororu všimli až na zpáteční cestě. Šéf nebyl až tak zrzavý, jak jsem si myslela. Když na to tak vzpomínám, kaštanový odstín je mnohem výstižnější výraz. A ani nebyl tolik nervózní. Měl jen velmi důležitou funkci. Dálkový autobus, za kterým jsme zastavili na bezejmenné silnici Nikoho, čekal na nás společně s turisty, kteří jeli už z Kuala Lumpur a my se jenom připojili, aby nás doopravdy odvezl do přístaviště Kuala Tembeling. Zde  nás vítali další malajští agenti, kteří nám za velmi realistický poplatek obratem vyřídili povolení ke vstupu do národního parku i k focení a byli dokonce tak hodní, že nás nechali před dlouhou cestou vyčůrat a pak vtipkovali předváděním čůrání z lodě do vody. Kdybychom byli trvali na svém a jeli autobusem, přišli bychom o nádherný zážitek dlouhé plavby lodí po řece Tembeling, o mistrovství našeho převozníka, o kudrnaté hlavy pralesních domorodců mávajících na nás z břehu, o létající hejna rybiček a o předsevzetí, že důvěřovat se má, že je to správné, lidské, nevyhnutelné pro navázání intimity člověčí a intimity s přírodou, která se před námi pomaloučku otevírala. Vnímáme cestu lodí jako symbolické převedení nikoli převezení  k novému poznání a těšíme se do klína Země.

 

TAMAN NEGARA

 

Božský klid hor, pomalé tempo života plynoucí v souladu s říčním proudem, prales tak hustý, že zvířata zde téměř nepotkáte, řeka jako zdroj života i příjmů, křik opic a tamtamy zvuků za oponou porostu, která se nezvedá, úzké stezky propletené mohutnými kořeny stromů, zdroj bohatství a bylinného uzdravení….Taman Negara.

Jsme v Taman Negaře třetí den. Jako každý večer, i tento trávíme v restauraci na kopci s vyhlídkou na řeku, s pomalým personálem rodinné firmy. Ale možná jenom není kam spěchat. Ani my nikam nespěcháme. Je to naše pravidelná zastávka před ulehnutím do postele a máme za sebou další den výletů. Jsme nabití pralesem, plní životodárné elektřiny a také zaslouženě unavení. Popíjíme kafe na tradiční způsob silně slazené kondenzovaným mlékem, střídavě se díváme na světla na řece a každou chvíli očekáváme noční zpomalení pulsu na této pralesní tepně. Malajští muži se scházejí k televizi, ke své denní dávce kofeinu a partičce biliáru. Do hospody, která slouží zároveň i jako obývák anebo naopak, nahlížejí děti v pyžamech a ženy. Zřejmě podle pravidel islámu musí zůstat stranou. Možná ale mají na výběr, zda se budou přísně řídit těmito zásadami anebo si sami vyberou míru respektu. Možná jenom mají jinou zábavu a hospodu nechávají mužům. K vedlejšímu stolu usedá smíšená skupinka mladých lidí včetně dívek bez šátků. Zůstávám u stolu sama a tahanský Sandokan využije chvilky, aby mě seznámil s celou jeho společností. Několikrát hláskuji své jméno, všichni ho opakují a všichni špatně. Pro ně jsme Bernika. Podáváme si ruce. Ptá se, odkud jsem, co dělám a jak dlouho tady budu……všechny otázky patří k těm zdvořilostním, ale i já  bych se ráda dozvěděla víc. Odpovídám i ptám se stejně formálně jako on, i když bych se nejraději zeptala, jak ten život tady doopravdy jde. Jak to tady máte, lidé? Jak si tady žijete, po čem toužíte, v co věříte, co si o mně myslíte? Co děti a máma a táta, co dům a jak řeka? Jaký byl rok a co svátky? Dohlíží na vás Bůh? Chtěla bych odhodit všechny předsudky a zapomenout na všechny přečtené informace. Sandokan se nakonec rozpovídá. Provází turisty po horách. Dělá treky na nejvyšší horu Malajsie a prales zná jako svůj druhý domov. Neztratí se. Před pár lety byl výlet s ním náročný pro naše netrénované nohy, ale teď už ví, že musí přizpůsobit tempo a bílé provází co nejohleduplněji. Loni byl v Indonésii, na dovolené. Radí mi, ať jedu na Borneo a že i on by se rád podíval do Evropy. Chce vidět sníh, zná ho jen z televize. Směje se, když předvádí, jak je mu zima a snaží se napodobit, jak asi ledová hmota, kterou nikdy neviděl, vypadá. Má sny a ambice. Na posledním treku potkal stádo slonů. Slonů je dnes již málo. Podle výrazu v zářících očích na tmavém obličeji to musel být i pro něj neopakovatelný zážitek. Překvapuje mě, že zná Čechy a ví, jak se jmenuje Praha. Už podruhé bude provázet pralesem českou skupinu. Doufá, že letos už nebudou mít sebou tolik zavazadel a přijedou s normální výbavou pro devítidenní pochod. Oči mu zabloudí někam daleko. Vím, že je teď u nás, dívá se přímo na Vltavu. I já jsem zacítila konec ledna. Loučíme se a přejeme si vše nejlepší.

Máme poslední den v Negaře. Než opustíme pevninu a poletíme lodí společně s ledňáčky zpátky do Jerantutu, chceme se podívat za původními obyvateli pralesa a pravděpodobně prvními lidmi v Malajsii, co se doslovně překládá jako Orang Asli. Asliové přišli do Malajsie z Afriky a dnes netvoří jednotnou skupinu, ale je jich několik s rozdíly v jazyce, způsobu života i kultuře. V Taman Negaře tvoří početnou skupinu tzv. Batekové, kteří patří k těm méně přizpůsobivým, přestože někteří z nich již používají peníze, vlastní motorky a čluny a těží z turistického ruchu. Nakupují v obchodech, ale jsou velmi nedůvěřiví, na požádání vám předvedou něco z jejich obyčejů, ale když se na ně usmíváte, jsou chladní a rezervovaní. Před focením utíkají, ale uvítají cigarety a sladkosti. Za pár minut rozdělají oheň pouze třením, ale odmítají chodit do školy a nemají psaný jazyk. Starešina neboli místní vůdce či šaman odchází často se skupinou dospělých mužů na několikadenní lov. Dříve v těchto vesnicích lovili i slony, dnes je považují za posvátné a věří, že vše v přírodě má duši. Vesnice podél řeky se živí převážně rybolovem, ale z času načas kočuje za potravou a mění svá stanoviště v prospěch úrodnějších. Půdu získávají vypalováním pralesa. Hluboko v džungli jsou kmeny, které dodnes trvají na zachování své vlastní identity nepoznamenané civilizací a reprezentují tak jedny z posledních  bambusových kultur. Do vesnice u řeky přijíždíme s průvodcem, který nám dělá prostředníka mezi kulturami a tlumočníka zároveň. Ženy mají na sobě pestré sarongy a kluci běžné normální oblečení jako my, ale není to tak dávno, co chodili  nazí. Dnes jim Malajci dávají oblečení a vláda se je neúspěšně pokouší socializovat. Žijí ve svém vlastním módu vědomí a ve své vlastní víře v chod a smysl věcí, která se neslučuje se světonázorem moderního člověka. Pro turisty je zde připravená ukázka lovu pomocí foukačky na plyšovou atrapu Garfielda a je to k pousmání. V normálním životě jsou šípy používané samozřejmě k lovu skutečné zvěře a napuštěné prudce jedovatým rostlinným výtažkem. Dozvídáme se, že na zvířata působí tento jed utlumující efektem, pro lidi je smrtelně jedovatý. Ve vesnici jsme na návštěvě jenom dva. Chováme se plaše, cítíme se v rozpacích. Díváme se na sebe, střet historie a současnosti. Takoví jsme byli. Zde v pralese potkáváme vlastní dávnou minulost. Nevím, proč se mi chce plakat. Stydím se, že jsem dnes za turistu a mimoslovně se pokouším vyjádřit obdiv nad předměty, které vlastnoručně vytvořili a které nabízí jako suvenýry pro návštěvníky. Rozhodli jsme se koupit jednu foukačku na památku. Mladý kluk odchází někam do slaměné chýše, aby zjistil cenu. I zde se smlouvá. Přichází s nabídkou a my jsme průvodcem vyzváni, abychom navrhli další cenu. Už tak se nám zdá směšná, ale nesmíme narušovat rituál. Klučina s zuby černými od betelových listů odchází podruhé a z chýše slyšíme rozhodný ženský hlas. Naše cena je schválena, obchod byl uzavřen. Je to ta nejlevnější věc, kterou si z Malajsie odvážíme. A přitom bychom chtěli dát mnohem víc a přitom bychom chtěli toho tolik říct. Cítíme však, že nejsme vítání.

Kampung Kuala Tahan je jedním z míst, kde se dá levně ubytovat, pokud chcete navštívit národní park na druhém břehu řeky, a cílovou stanicí lodí přivážejících do tohoto místa turisty. K vstupu do parku vás denně po zavolání odveze převozník za malý poplatek a lodě začínají vyjíždět v devět hodin ráno a končí večer kolem desáté, jedenácté. První a poslední odjezd zjistíte v některé z plovoucích restaurací, které mnohdy slouží i jako centrála cestovních kanceláří, kde si můžete domluvit organizovaný výlet. My se ubytováváme v barevném Tahan Guesthousu u manželské dvojice Hamida a Yatie a jejich dvou malých dcer. Je to klidné místo s hezkou zahradou a menší knihovnou před domem, ale na oknech nejsou moskytiéry, proto se vlastní hodí velice dobře. Moskytiéru využijete v celé Malajsii. Komárů je tu hojně a je to jediný rušivý element pobytu. Podél řeky a nedaleko od ní se nachází další možnosti ubytování, je to pak k národnímu parku blíž, ale my jsme rádi využili tohoto klidného místa a denně si udělali k řece procházku do kopce a z kopce. Ve vesnici je pár obchůdků s ne příliš pestrou nabídkou základních potravin a nejlevněji se dá najíst přímo u řeky na pohupujících se zakotvených vorech s vyhlídkou na vodu a kolem plující lodičky. Při vstupu do parku ukážete povolení a potvrzení o zaplacení vstupného, a to vám pak platí delší dobu do určitého data. Je to velká výhoda oproti například thajským národním parkům, kde jako turista ze západu zaplatíte mnohem víc než místní návštěvník a ještě každých 24 hodin znovu a znovu. U správce parku pak vyzvednete mapu tras a můžete se oddat objevování pralesních tajemství. My jsme podnikli několik značených výletů, mezi prvními pak klepání koleny a chytání závratí na jedné z nejdelších Canopy Walkway na světě (provazové stezky jsou umístěné vysoko v korunách stromů, výška nad zemí místy dosahuje až padesáti metrů, doporučuji nehoupat se a nedívat se dolů), šplhání se do kopce na vyhlídku Bukit Teresek, koupání u Lubok Simphon s odpočinkem v Bumbun Tabing a jeden organizovaný a již zmíněný výlet do vesnice domorodých Orang Asli. V pralese je možné přespat v tzv. bumbunech (na mapě jsou vyznačené) poté, co váš záměr ohlásíte správci. Je to zastřešená pozorovatelna na vyvýšeném místě, ale bez oken a pouze s dřevěnými lavicemi na spaní. Spacák, pitná voda a něco proti komárům jsou nezbytné, jinak je to dokonalá příležitost, jak se potkat s nočním pralesem. Bumbuny se budují u míst, kam chodí zvířata pít a dnes již více než vědeckým účelům slouží pralesachtivým pozorovatelům jako noční útočiště a dobrá vyhlídka.

Budete mít velké štěstí, pokud kromě hmyzu, opic, motýlů a komárů potkáte něco čtyřnohé, opeřené nebo chlupaté. Do Taman Negary se jezdí za starobylostí, pozorování zde znemožňuje bujný porost, za kterým ale nepřetržitě tušíte pohyb druhů, kterých je zde na první poslech opravdu hodně. Národní park bývá údajně nepřístupný v období dešťů (někdy kolem ledna, února). My jsme zde pobývali přesně v těchto měsících a nespadla nám ani kapka. Stezky byly suché, i když rozbahněnou hlínou to musí být skoro nemožné.

                                                                                                                                                 

Pokračování cestopisu a jeho úplná verze ke stažení zde.


Kontakt


Malajsie

Tato fotogalerie je prázdná.