Proč cestuji

Má ještě smysl objevovat, poznávat, zkoumat a vyhledávat místa, která už dávnou nejsou bílými na mapě? V době, kdy téměř vše už bylo objeveno a odkryto a z knížek a internetu se na nás dívá tisícero podob té samé a všech zemí na světě.  Kdy po objevení následuje ukrajování z bohatství té či oné krajiny jako z chleba. A ke všemu se vše pod vlivem objevů a tzv. vývoje mění neuvěřitelným tempem.  Nebo spíš ubývá? Ztrácí?

A přesto následuji státisíce stop a jdu v těch samých šlépějích, ve kterých šlo už tolik lidí přede mnou. Stejné autobusy, stejné jazyky, lidské tváře, jurty a pagody a řeky a ústí a vory a lodičky..... a tisíckrát prošoupaná sedadla vlaků a letadel.

A má!  Objevuji, poznávám, zkoumám a hledám sebe. V prostorách dálek sebe v celé šíři.  A chleba s máslem.  Přikládám tu kůrku, která mi schází k celistvosti.


Na www.hedvabnastezka.cz mě zaujal článek Davida Kučery.

Jezdíme do stále exotičtějších zemí, sbíráme zážitky a krásné fotky. Stále častěji pociťujeme nezbytnost cestování, možná i závislost na něm. Kdo z nás si však najde čas se zamyslet nad zdánlivě jednoduchou otázkou, PROČ to dělá?

Někdo odpoví, že chce poznat cizí země, další slézt hory, a ještě další třeba ochutnat cizokrajná jídla. Zdánlivě tedy jde o věci vně nás. Jakmile se však vrátíme z cesty zjistíme, že se změnil náš náhled na svět.

Nová zkušenost nás obohatila, otevřela nové, do té doby netušené obzory. Netušené obzory nás samých. Prostřednictvím cestování jsme začali zjišťovat jak v nezvyklých situacích reagujeme, jak prožíváme, jak chápeme. Začali jsme poznávat sami sebe.

Pobroukovat si jídlo

Stává se nám to každou chvíli a nemusíme být ani na trhu v Káhiře, ani v přecpaném autobuse do Dillí, stačí vézt se tramvají nebo diskutovat s kamarádem: jsou okamžiky, kdy si pomyslně zaťukáme na čelo, obrátíme oči v sloup a pomyslíme si „Proč (to či ono) ten člověk dělá tak nepochopitelně / neobratně / složitě / hloupě? Já bych to zvládl líp.“... Nachytali jsme sami sebe při posedlostí srovnáváním, jedné z největších překážek pochopení mezi lidmi. Důvodem naší srovnávací reakci často vůbec není, že by ten druhý dělal věci nepochopitelně / neobratně / složitě / hloupě. On je jen dělá jinak. Což nás provokuje. Jsme zvyklí, že jedině náš způsob je správný, vše se pokoušíme porovnat se svými názory a zkušenostmi a zařadit do známých kategorií.

K neznámé nebo neobvyklé věci většinou nepřicházíme se znalostí pozadí, jež by rozdíly osvětlila. U každodenních záležitostí nás ani nenapadne, že důležitý je úhel pohledu. „Vždyť to tak dělají všichni!“ (například chodí v létě v kraťasech) nebo „To přece není normální!“ (třeba posypat si jídlo sušenými brouky) říkáme si ve snaze obhájit svůj postup či zvyk.

Dělají to tak ale opravdu všichni? A kdo je vlastně všichni? Všichni Evropané? Všichni Češi? Všichni muži? Všichni buddhisté? Pokud se opravdu zamyslíme, může se nám všichni scvrknout na celkem malou část lidského pokolení. Někde jinde však může být jiná část lidstva, jež naopak svá měřítka, třeba zcela obrácená, považuje za normální. Miliarda muslimů například nikdy nechodí v kraťasech a milióny Asiatů si „broukují“ jídlo. Kdo má tedy pravdu? Odpověď není jednoznačná. Avšak již pouhé připuštění „normality“ jiného názoru nás v pochopení spletitostí světa výrazně posune.

Pokračování článku na další stránce.


Srovnávání

Trendem naší – euroamerické – civilizace je posedlost srovnáváním. Honba za tím být lepší a lepší, až budu nejlepší a... a co pak? Kdo zná hospodářsky rozvojové země ví, že v ekonomických kriteriích, jež naše civilizace považuje za nadřazené všem ostatním, nepatří mezi úspěšné. Přesto jsou daleko šťastnější, usměvavější a přívětivější než my. Není tedy něco špatně? Ne, nutně nemusí být. My máme jiná měřítka a myslíme si, že ekonomický úspěch je „to“ ono. Nechť je nám to dopřáno. Stejně hodnotný je však úsměv, přívětivost a pohoda, které jsou tím nejdůležitějším pro „exotické“ civilizace.

Proto chceme-li opravdu poznat cizí země (a nemusí jít jen o země exotické)

  • naučme se nesrovnávat
  • otevřeme se novým věcem
  • nehodnoťme podle svých měřítek
  • přijímejme a respektujme
  • vzpomeňme si, jak sami oceňujeme respekt od druhých

Pokud by toto bylo jediné, co se na cestách naučíme, svět se díky našemu pochopení stane opět o něco příjemnějším místem k životu.

Proč cestovat do exotických zemí?

Cestovat je možné kdekoliv, avšak čím větší kulturní rozdíly poznáme, tím lépe zjistíme jak si s nimi dokážeme poradit. Pro nás, Evropany, jsou proto největším lákadlem a zároveň i výzvou země kulturně nejvzdálenější – země exotické. V nich vše nabývá jiných měřítek: rozdíly jsou názornější, extrémy extrémnější, život opravdovější. A poznávání sebe sama daleko syrovější.

Je to způsob jak se nejen zbavit předsudků, ale v první fázi si je vůbec uvědomit! Neměli bychom zdaleka takové možnosti, kdybychom se na cestách nedostali do situací, kdy předsudky znenadání vyplavou na hladinu a my zděšeně zjišťujeme co všechno se v nás – „pod hladinou“ – skrývalo a co všechno se tam, léta neviděno, ještě může skrývat! Čím vzdálenější kultura, tím větší pravděpodobnost takových neobvyklých zkušeností. A čím vzdálenější kultura, tím větší pravděpodobnost neobvyklých zkušeností v těch nejběžnějších situacích.

Motivů k cestám do vzdálených zemí je bezpočet. Chceme zažít Exotiku, Romantiku, Vzrušení. Chceme je zažít, protože nám v běžném životě chybí, jelikož byly nahrazeny Efektivitou, Rozumem a Výnosy. Dnes se však i z cestování stalo zboží a nastoupila posedlost srovnávání. Zvykli jsme si na pojmy jako nejlevnější zájezdy, nejoblíbenějších země, nejchutnějších etnická kuchyně. Jsme zákazníky a zážitek v cizí zemi je pro nás součástí „dodaného zboží“. Proto se tolik lidí rozčiluje, že je na bazaru chtěl každý ošidit a oni museli smlouvat o cenu. Doma na to nejsou doma zvyklí, a tudíž se cítí podvedeni. Za cestu si přeci „zaplatili a teď takovéhle novoty! Ti domorodci to dělají opravdu nepochopitelně / neobratně / složitě / hloupě…“. Náš vztah k lidem v cizích zemích se více podobá vztahu divák-herec, než vztahu člověk-člověk.

V exotických zemích jsme lépe schopni si toto vše uvědomit. Rozdíly od našich životních podmínek a zvyklostí – často více než propastné – nám můžou otevřít jiný náhled na svět. Náhled, ve kterém se začneme zamýšlet nad svým vlivem na hostitelskou zemi, její obyvatele i prostředí.