Bombaj

25.07.2006 00:00

BOMBAJ

Tak jsem prošla iniciací, vstupní branou Indie. Jsem ještě mírně v šoku, ale již se oklepávám. Zase se ptám, co tady vlastně chci. Musím být blázen, asi masochista. Přesně jsem věděla, že se letos potřebuji obklopit krásou, hudbou a něčím, co mě hladí a co chápu, a opět se moje záměry rozcházejí s tím, co dělám. Snad se to vše změní a já pochopím, k čemu ten adrenalin, špína i nejistota.

Na letišti v Bombaj nás přivítal déšť. Od té doby monzuny neustávají, těžko se dýchá, ale teplota je příjemná. Prší, a prší. Bloudíme okolím letiště a hledáme, jak se dostat na vlakové nádraží a odtud rychle pryč z nejdynamičtěji se rozvíjejícího města Indie, toho molocha, který si nás pohazuje ve svých útrobách jako nestravitelné sousto. Zmáčený od hlavy k patám necháváme si ujet autobus s našim číslem a v úzkých nastupujeme do jiného, o kterém ani nevíme, zda vůbec autobusem je. Naléhavě a nervózně vykřikuji zkomoleně jméno naší cílové stanice a kupodivu Ind odbarvený nápadně na rezavo přikyvuje. Nemohu tomu uvěřit. Intuice? Náhoda? Štěstí? A čím z těch tří je vlastně moje cesta sem? Sem? Sen. Sen z dětství podívat se do Indie. Jsem? Jsem teprve na začátku.

Cítím, že se mi dýchá hůř a začíná mě škrábat v krku. Poslední, co teď potřebuji, je alergie na nějakou tropickou rostlinu a přidušení v bombajské emhádé. Je to čím dál horší, ale nakonec to rozdýchávám a zvykám si. Pocit sevření v krku jakoby před pláčem mě však neopouští do posledních dnů. Indie je země k pláči i k radosti. Přesto sama nad sebou nepláče. Je jako tichý souhlas se všemi parabolami života, se všemi hloubkami i výškami žití. Nic jí není cizí.
To, co jsem čekala, se neplní. Nikdo nás tolik neotravuje, ani nepozoruje. To jenom já si tady připadám jako vykřičník s otazníkem v očích. Zmatená, neohrabaná a neforemní v pláštěnce namísto sárí. A dlouhá.

 

—————

Zpět