Kupujeme lístky na vlak

30.10.2006 16:43

Dostat lístky na vlak může být v Indii dobrodružstvím i ne příliš vyhledávanou nevyhnutelností na cestě. Indické nádražní haly bývají přelidněné jako téměř celá Indie. Zdánlivě připomínají jakási lidská odkladiště více, než místo, kde se každý zastaví jen na chvíli, aby pak nastoupil do pohyblivého kolosu proměněn v zmačkaný papír nekoordinovaně mávající z rovněž přeplněného okna na rozloučenou. Zmateně pobíháme od okénka k okénku. Nápisy zde jsou v jazyku hindu, takže se orientujeme velice těžko. Jsme tady jediní cizinci. Na nástupišti nakonec nacházíme podle nápisu na dveřích inspektora pro welfare. Tak nějak tušíme, že jeho úkolem je pečovat o pohodu lidskou. I když těžko říct. Nesmíme zapomínat, že jsme v zemi, kde život krávy mívá větší hodnotu než leckterý život lidský. A my se cítíme v nepohodě tak značné, že klepeme a vstupujeme do místnosti, které dominuje statný Ind s bílým úsměvem a šišlavou angličtinou. Vypisuje za nás rezervační lístek, který pro cizince téměř znamená, že uvedete i svoje míry, abyste si mohli rezervovat ono vytoužené lůžko. Děkujeme uctivě asi dvacetkrát navzdory poučení, že v Indii se neděkuje. Bereme tím hinduistům možnost udělat dobrý skutek, který vylepší jejich karmu a zaručí příznivější příští znovuzrození. Pospícháme do rezervační pokladny, kde trávíme čekáním asi dvě hodiny, abychom se dozvěděli, že vlak, který odchází za tři dny, je stejně plný a my jsme 86. na seznamu čekajících náhradníků. V době čekání u pokladny se mezi místními, převážně muži, ztrhává hádka. Někdo předbíhá a nám je jasné, že udržet si pozici ve skupině, bude vyžadovat ostré lokty a přilepit se na tmavě chlupatá záda v bleděmodré košili přede mnou. Téměř vylezu na ramena nějakému pánovi v turbanu rozhodnutá nepustit nikoho do dvoucentimetrové skulinky oddělující moje tělo od dalších.  Pán se nebrání a  nakonec se i my probojováváme k okénku shazujíc z rukávů několik dalších nedočkavých Indů. Po zklamání z toho, že ve vlaku již není místo, se dávám do řeči s jediným cizincem, kterého tu nakonec potkávám. Dýchne na mě vánek civilizace od Baltského moře a mě se zasteskne po předstíraném slušném chování středoevropské kvality. Když se mi podaří identifikovat, že je z Papui Nové Guiney a potěšit se, že jeho angličtina bude jistě plynná, zjišťuji, že má pouze dva zuby a to, co ke mně plyne z jeho úst, je natolik nesrozumitelné šislání, že moje nadšení pro vzájemné sblížení rychle opadá. Ani se ho neptám, jestli je v Indii už dlouho a jestli ho každý lístek na vlak náhodou nestál několik zubů.Věnuje mi ještě pár úsměvů a loučíme se s pocitem sounáležitosti v nádražní džungli. Po čtyřhodinovém zmatku na Indických železnicích, kde se v závěru otáčím směrem, odkud přichází naléhavý pláč dítěte, abych zjistila, že jde o dvě bezprizorní řvoucí kůzlata uprostřed haly, jsme stejně nepořídili. Dozvíme se až za dva dny, zda se naše rezervace opravdu změní v cestu vlakem směrem k Orči, nebo zůstaneme u toho, že tam pro nás nemají místo. Pospícháme do deště, a protože jsme jedli naposledy včera, dáváme si také první indické jídlo v autentické pouliční jídelně.

 

—————

Zpět